Peer konzultant je člověk s vlastní zkušeností se závislostí nebo duševním onemocněním. Co je potřeba, aby se člověk mohl stát peer konzultantem? Co peer konzultantům pomáhá při jejich profesi nebo jaká je motivace stát se peer konzultantem? Nejen to se dozvíte v rozhovoru naší sociální pracovnice Marie Zvonkové s peer konzultem a konzultantkou Renadi.
Co je potřeba splnit, aby se mohl stát člověk peerem?
Peer 1: Já si myslím, že je to vlastní zkušenost se závislostí a se zotavením.
Peer 2: Já si myslím, že je to nějaká vlastní zkušenost s čímkoli. Peer nemusí být jenom v oblasti závislosti, ale může být i např. v oblasti duševního onemocnění nebo v jiné oblasti. Takže ta vlastní zkušenost, a pak podle dané organizace. Různé organizace mohou mít různé specifické požadavky na své peery. Například podmínka pro můj nástup do Renadi byla být ve výcviku Recovery koučů.
Co je nejtěžší na tom podporovat a vést k zotavení lidi, kteří zápolí s problémem, který byl dříve vaším problémem.
Peer 2: Na takovou otázku je hrozně těžké odpovědět, je to u každého individuální. Mně asi nejvíc štve, když lidi nejsou motivovaní.
Peer 1: Myslím si, že ta motivace je to nejdůležitější. Když není člověk motivovaný, tak je to vážně těžké.
Peer 2: Pokud je to ale ve smyslu co je pro nás nejtěžší třeba sdílet ze svého života s klientem, tak asi nic.
Peer 1: Ono možná nejtěžší, když si to vezmu od sebe, tak je to to dostat se k těm lidem, když tam není zájem. To zase souvisí s tou motivací. My tam můžeme něco říct a klient to může poslouchat a něco ho může zaujmout a na základě toho bude třeba slyšet, ale pokud je rozhodnutý, že nechce nic změnit, tak nic nezmění.
Co vám pomáhá zvládat poslouchat problémy cizích lidí a necítit se z toho sami špatně?
Peer 2: V tomhle asi nejsme jako peeři výjimeční. Jako každý člověk o sebe musí pečovat, tak i my o sebe musíme pečovat. Ať už to souvisí s problémem cizích lidí, nebo ne.
Peer 1: Mně taky pomáhá jet si to své a vědomí, že jsem už nějaké problémy překonala a tím pádem vím, že to vždycky nějak jde. Když mi někdo říká, jak to má těžký, tak já to taky měla těžký a nějak jsem to dala.
Dokázali byste říct nějakou konkrétní věc co vám pomáhá?
Peer 1: Mně pomůže ohlédnutí se za tím, co bylo a co je teď. Že se ohlédnu za tím, jak jsem byla na ulici a nic jsem neměla a teď mám spoustu hodnot. Rodina, kamarádi a tak dál.
Peer2: Mně pomáhá všechny své pocity sdílet s ostatními. Pak sport a samozřejmě sebeuvědomění toho, kde jsem byl a kde jsem teď.
Co a kdo vám pomohl překonat svůj vlastní problém se závislostí?
Peer 2: Spousta lidí. Rodina, odborníci, přátelé i nepřátelé. Každý k tomu svým způsobem přispěl. Když jsi pak na nějaké cestě zotavení, tak si uvědomíš, že spousta lidí k tomu nějak přispěla, i když třeba negativním způsobem.
Peer 1: Já to mám jinak. Já tam mám, že jsem tam byla pouze já. Já sama. Nejdřív já sama a potom se tam začali zapojovat lidi jako rodina, odborníci a potom se to začalo tak nějak zapojovat a rozšiřovat, ale nejdřív jsem tam byla já sama.
Peer 2: Jasně, rozhodnout ses musela sama, ale hned jsi nastoupila do léčby, kde byla spousta lidí kolem tebe. Já jsem se taky musel rozhodnout sám. Musel jsem tím projít sám. Protože ten souboj děláš sám se sebou, ale těch lidí kolem sebe máš mraky. Každý člověk v komunitě nebo v léčebně, kde máš 30 lidí na oddělení, tak každý jeden z nich k tomu přispívá. Tak to funguje. Takhle fungují skupinové terapie atd.
Ještě něco vám pomohlo na té cestě ?
Peer 1: Mně pomohly překážky, které se mi někdy zdály nezvladatelné, ale když jsem je překonala, tak došlo zase větší odhodlání. Posilovaly mě.
Peer 2: Mně hodně pomohlo na začátku léčby, že do mě všichni cpali, že závislost je do konce života, i když s tím teď nesouhlasím, tak jsem tomu nějakou dobu věřil. Vlastně mi to pomohlo k tomu odhodlání, dát do toho všechno i přesto, že to bude do konce života, i přesto s tím jdu bojovat. Strašně mi to pomohlo, abych ten začátek vůbec vydržel. Další věc, která mi pomohla, byla ta, že jsem si řekl, že ať se bude dít cokoliv, tak to nevzdám. Kolikrát jsem se musel prostě jenom zakousnout a vydržet. Počkat do druhého dne. Pak samozřejmě psychoterapie atd.
Mě by zajímalo, kde jste brali tu vytrvalost počkat do druhého dne?
Peer 2: Tak asi to, že jsem si to řekl sám, že to nevzdám. Nevím co mě vlastně drželo. Ale stalo se taky, že už jsem to chtěl zahodit, chtěl jsem to vzdát a bylo mi připomenuto, že jsem tohle právě řekl. A tak jsem si to vždy zase uvědomil a řekl si, že ukončit to mohu i zítra.
Jaké pozitivní věci si sebou ze zotavení nesete?
Peer 1: Celková změna a nastartování nového života.
Peer 2: U mě je to více věcí. Nějaký sebepřijetí, přijetí svého okolí jako seberovný. Vybudování důvěry v lidi a v sebe a samozřejmě pocit, že jsem něco poprvé v životě dokázal a dokončil. Něco fakt velkého.
Peer 1: Mně to ještě přineslo poznání nových lidí a nových věcí. Změna pohledu na věci. Třeba na věci, které mě dřív vůbec nezajímaly, a teď mě zajímají.
Peer 2: Pocit klidu. Pocit spokojenosti, pocit štěstí, který jsem do té doby prostě neznal. Furt jsem byl nervózní, furt něco. Vlastně už jako malinký kluk jsem měl úzkosti a takový jako deprese.
Peer 1: Pocit vnitřního klidu. Najednou jsem nemusela řešit, kde seženu pití, kde seženu prachy atd.
...a ty úzkosti se teď uklidnily?
Peer 1: Ono se to potom vyvrbilo, když člověk začne abstinovat, tak potom to vyplulo na povrch a muselo se s tím pracovat, ale teď už je to klidnější. Teda alespoň u mě. Já jsem alkoholem potlačovala úzkosti.
Peer 2: To já samozřejmě taky, ale nevím, jestli je to teď klidnější. Občas to na mě přijde i teď, ale ten rozdíl je v tom, že s tím už umím pracovat a řešit jinak. Důležité je si ty věci prožít a prožívat je. Což je někdy problém, když jsou to takový ty velký věci, traumatizující, tak já se blokuji, nedokáži je prožívat.
Peer 1: Dříve jsem měla jen jeden způsob, jak to řešit, a byl to alkohol. Teď už jich mám několik a alkohol nepotřebuji.
Peer 2: Zajímavý je, že ta úzkost se dá i přetvořit v nějakou dobrou náladu, v dobrý pocit, až euforický. Je to spousta energie, která se dá využít jinak.
Musí mít peer nějaké odborné vzdělání?
Peer 1: Nemusí, ale může.
Peer 2: To odborné vzdělání je sám život.
Peer 1: A potom to asi záleží kde působí, v jaké organizaci, a co po něm ta organizace chce.
Peer 2: A osobní zkušenost se zotavením. Spousta odborníků má za zlé peerům, že pro to, co dělají, nemuseli nic udělat. Vystudovat školu a tak, ale ten peer u závislostí si třeba prošel traumaty, životem na ulici, braním drog. A nebyla to jenom sranda, nebyla to jenom jízda, byl to boj o přežití, a pak zotavit se z toho taky není žádná sranda. Chtěl bych vidět lidi, co tohle tvrdí, jak by sami s tím svým zotavením bojovali.
Peer 1: Ve zotavení se mohou objevovat třeba sebevražedné myšlenky, psychické poruchy atd.
Peer 2: Takže si myslím, že to vzdělání vlastně máme, ale úplně ne ve školství.
Peer 1: Máme školu života.
Peer 2: Tím nechci shazovat vzdělání odborníků, to vůbec ne. Jenom tím hájím naše vědomosti a zkušenosti.
Jak obvykle pracuje peer?
Peer 1: Záleží na situaci.
Peer 2: Na lidské rovině. Je to různé.
Máte nějaký styl práce, něco osvědčeného?
Peer 2: Být lidský, nebát se ukázat své nedostatky, chyby a své pocity. Být upřímní.
Co vám pomohlo dostat se ze závislosti?
Peer 2: Spousta věcí, spousta lidí a člověk musí makat. Jinak mi pomohla komunita.
Peer 1: Léčba byla začátek. Nezisková organizace Lotos mi hodně pomohla, ale pak už záleželo všechno hlavně na mně. Během celé doby vše záleželo hlavně na mně.
Já to vidím tak, že léčba je důležitá ale důležitější je to co se děje potom.
Peer 2: Nevím jestli je důležitější co se děje potom. Myslím si, že je celý ten proces důležitý. K léčbě patří doléčování, vnímám, že léčba a doléčování jdou ruku k ruce. Nemělo by se podceňovat ani jedno, protože je to ta příprava na to být v tom pak sám a už to záleží na tobě. A pak si nebát říct o pomoc, když se něco děje. Pro mě bylo hodně důležité na sobě makat v komunitě, protože od toho se pak odvíjí to, co se bude dít potom. Když na to v komunitě sereš, tak se pak můžeš snažit jak chceš, ale je to asi stejné, jako když jsi v komunitě vůbec nebyl. (skoro)
Peer 1: Léčba je individuální, co komu pomůže. Určitě je důležité doléčování, to by se nemělo podceňovat. Opravdový boj začíná venku po léčbě.
Co vás vedlo k tomu stát se peerem?
Peer 1: V tomhle mám jasno, souvisí to se smrtí mého přítele, který měl problémy s užíváním. Po jeho úmrti jsem si uvědomila, že chci pomáhat lidem v jejich cestě.
Peer 2: U mě to bylo tak, že jsem během doby co jsem byl v komunitě začal mít rád lidi a všechno kolem sebe. Zamiloval jsem se do terapie a tak jsem zjistil, že bych chtěl být terapeutem nebo něčím takovým. No a tím, že jsem měl po léčbě a chtěl jsem jít tím směrem, tak se ze mě stal peer. Takhle jsem s tou cestou začal. Nevím, kam mě nakonec ta cesta povede, ale teď jsem peer, dodělávám si různé výcviky a uvidíme.
Co peerství přineslo do vašeho života?
Peer 2: Poprvé dělám práci, která mě fakt baví, ale to nejcennější co mi to přineslo do života, tak jste asi vy. Moji kolegové, strašně super kolektivy, do kterých jsem měl možnost nějak zapadnout.
Peer 1: Mně to dalo úplně nový životní směr. Nové poznání, nové lidi, nové možnosti. Dělám práci, která mě baví.
V jakém momentu, jestli nějaký byl, jste si uvědomili, že máte problém s návykovou látkou?
Peer 1: U mě to bylo tak na půl. Věděla jsem, že alkohol a léky neumím odmítnout, nebo spíše je sama neustále vyhledávám, a asi jsem věděla, že to potřebuji, ale nechtěla jsem si připustit, že jsem závislá.
Peer 2: Já jsem těch momentů měl několik, protože to bylo často tak, že jsem si to uvědomil a pak jsem se na to vykašlal, pak jsem si to zase uvědomil a zase jsem se na to za chvilku vykašlal. Jedno z prvních bylo, že tenkrát když jsem bral ještě jenom prášky a hodně jsem hulil, tak mi došlo, že nejsem schopný si to nedat. I když jsem si sám řekl že to nepotřebuji, tak jsem to do sebe stejně naházel a nebyl jsem schopný dostát svému slovu a postavení, že teď nechci. A to byly takový ty první momenty. Později s užíváním pervitinu to dost gradovalo.
Co vám pomohlo odhodlat se k léčbě ?
Peer 2: U mě to bylo více faktorů, ale velmi podstatné pro mě bylo, aby mi kdokoli kolem mě přestal říkat co mám dělat, nebo že bych s tím měl něco dělat. Potřeboval jsem nějakou dobu být úplně bez nějakého vlivu, proto abych cítil, že to co udělám bude čistě moje rozhodnutí. Vlastně když nad tím přemýšlím, tak jsem na to docela dlouho čekal. Asi bych s tím udělal něco už dřív, ale já jsem čekal na to, až to budu cítit že je to čistě mé rozhodnutí. No a jinak to bylo samozřejmě to, že jsem byl na svém dně.
Peer 1: Já jsem byla v takové situaci, že mi nic jiného nezbývalo. Pak u mé recidivy byla ta motivace taková, že jsem už něco vytvořila, něco už mám a nechtěla jsem o to přijít, a to tam bylo tenkrát strašně silné a moje rodina.
Co pro vás bylo nejtěžší moment v léčbě a co vám pomohlo jej překonat?
Peer 1: Mně vadilo dodržování nějakých pravidel. Před tím jsem si žila volný život a teď jsem najednou musela něco dělat a někoho poslouchat.
Peer 2: Ze začátku jsem měl taky problém s pravidly, ale potom ty pravidla přijmeš a dá se to. Já to měl tak, že jsem strašně chtěl a vlastně mi to dlouhou dobu vůbec nešlo. Neustále jsem zkoušel různé způsoby, různé cesty a neustále jsem narážel a vracel se zpět. Vyzkoušel jsem vážně hodně cest, které nikam nevedly, než jsem našel nějakou cestu, po který jsem nakonec šel a která byla fajn a dovedla mě až sem. Takže těch momentů, které byly fakt těžké, kdy jsem to chtěl vzdát, bylo hrozně moc.
Peer 1: Třeba když byl absťák, cítil ses špatně, psychicky na dně, a prostě jsi to chtěl už vzdát, jenom abych se mohla napít a ten stav byl pryč.
Peer 2: Vymýšlel jsem různé páky a cvičení na sebe, který jsem opakoval každej den a vždycky jsem myslel, že se to lepší a najednou bum, vybuchl jsem vzteky, zase jsem všechno podělal a zase znova a znova. Nebo zdrcující nějaká úzkost a furt mě to vracelo a měl jsem pocit, že se to nelepší nijak významně, ale nakonec jsem tady a asi i každá taková situace mi mnoho dala.
Peer 1: Je to asi tak, že stoupáš po fakt malinkých krůčkách a potom jak říkáš, přišla nějaká úzkost nebo něco, a zase tě to srazilo nazpět.
Peer 2: Samozřejmě to bylo tak, že jsem pomaličku stoupal, ale představ si to spíš jako 1000 různých cest a jenom jedna vede k cíli a ty prostě furt zkoušíš ty cesty, než natrefíš na tu správnou. Navíc po té cestě vždycky chvilku jdeš, než si uvědomíš, že nikam nevede. Proto jsem byl taky tak dlouho v komunitě. Byl jsem tam skoro o půl roku déle, než je nastavená ta doba.
Zajímalo by mě co tě na práci peera nejvíc překvapilo a v čem vidíš pro klienty svůj největší přínos jako peerský člen týmu?
Peer 2: Každý člověk je individuál a každý mě něčím překvapí a v tom je ta práce různá a krásná. Nemáš pocit, že bys dělal něco stejného pořád dokola, protože s každým člověkem je to vážně jiné.
Peer 1: Být s tím člověkem. Bude mít nějaké otázky, já mu můžu na ně odpovědět tím, jak jsem to měla já. Nebo můžu být jen s ním. A tím že s ním jen budu to může být přínos. Je s ním někdo, kdo něco podobného zažil/prožil. Jinak vnímám svůj přínos v tom, že jsem mostem mezi pracovníkem a klientem.
Peer 2: I když se ty vzorce zdánlivě podobají, tak je to s každým člověkem jiné. Možná co spíš překvapilo, bylo odsouzení některých odborníků, nebo přístup některých lidí ke svým klientům, nebo k lidem. Tak to je takový, že když se s tím setkám, tak mě to zamrzí. Vždycky si pak říkám, proč ten člověk vlastně dělá to co dělá.
Peer 1: Přináším svůj pohled, svoji zkušenost. Je vidět, že to ty lidi zajímá. Zajímá je můj příběh a pohled na věc.
Peer 2: Samozřejmě přináším svou zkušenost a nějaký svůj pohled. Myslím, že přináším nějaký lidství do těch debat. Třeba i na poradách, když je to hodně odborný a tak, tak tam přinesu něco naopak více lidského. Taky přináším spoustu energie a lásky do našeho týmu. Přináším prostě sebe. Myslím, že tak by to mělo být. I když mají pracovníci různá vzdělání, tak to nejdůležitější je, že ten člověk přináší sebe hlavně, a to dělá obrovské rozdíly mezi pracovníkem a pracovníkem.
Na konzultaci je potřeba se předem objednat telefonicky na telefonním čísle 605 329 892
či e-mailem na renadi@renadi.cz. Pokud telefon zrovna nemůžeme zvednout, prosíme,
počkejte až se Vám ozveme zpět.
Můžete přijít i bez objednání a to v těchto časech: Po, St, Čt: 9.00-11.00 a Út 16.00-18.00.
Nemusíte si dělat starosti, která služba je pro Vás vhodná. Na první schůzce společně s naším pracovníkem prozkoumáte Vaši situaci a obtíže, a teprve poté se společně domluvíte, jaká cesta bude pro Vás nejvhodnější.