Autorka: Mgr. Eliška Moravcová, psychoterapeutka
Možná jsme to někdy zažili všichni. Někdo z našich blízkých, rodinných příslušníků, přátel nebo kolegů vypadá, že začíná mít problém s nějakou látkou (alkohol, léky, jiné drogy) či činností (hazardní hraní, nakupování, počítačové hry, práce ve smyslu workoholismu), na kterých si lze vybudovat závislost. Nadužívá ji, nedaří se mu přestat nebo užívání omezit, může být podrážděný, nepříjemný, nešťastný. Nebo už opravdu víme, že je něco špatně – opíjí se každý den či obden, evidentně mu není dobře, možná je na nás i škaredý či hrubý. A i my začínáme cítit, že se nás to dotýká – vadí nám to, máme o daného člověka strach, možná máme někdy i strach o sebe v jeho přítomnosti. Prostě nejsme spokojeni a vnímáme, že už to není „v pohodě“ a že je potřeba něco udělat. Co ale opravdu můžeme udělat jako blízcí?
Předně chci napsat, že jsem přesvědčená, že být v pozici blízkého je náročné a frustrující. Z mého pohledu zejména proto, že naše možnosti skutečně v něčem pomoci jsou omezené. Nejsme to my, kdo se může rozhodnout, že se začne léčit. Můžeme sice blízkého podporovat nebo i nutit do léčby, ale to, zda se pro změnu skutečně rozhodne, prostě není v našich rukách. Není to naše rozhodnutí.
Všechny způsoby léčby závislostí, ať už ambulantní, pobytové nebo svépomocné, jsou postaveny na dobrovolnosti. Na tom, že daný člověk se sám rozhodne, že něco chce změnit. Neexistuje léčba, ke které můžeme někoho přinutit nedobrovolně. A když už se nám nějak povede blízkého k léčbě třeba i výhružkami donutit, pravděpodobně to stejně nebude úspěšné, pokud on sám nakonec nedojde k rozhodnutí či uvědomění, že něco změnit je potřeba, že něco změnit chce. A v tom podle mě spočívají ty omezené možnosti a s nimi spojená frustrace.
Znamená to tedy, že nemůžeme nic udělat? Ne, to určitě ne. Jaké tedy máme možnosti?
Já se domnívám, že prvním a základním bodem je postarat se o sebe. Zní to zvláštně, když to nejsme my, kdo „má problém“? Spoustě lidí ano. Je přirozené, že, když někoho něco trápí, obrátíme svoji pozornost na něj, a ne na sebe. Hledáme, co by dotyčný mohl udělat. Někdy se však stává, že jakmile svoji pozornost, energii a síly nasměřujeme jen na druhého, nakonec skončíme sami unavení, vyčerpaní, naštvaní a zoufalí. Protože se snažíme, děláme pro druhého maximum, ale nic moc se nám zpátky nevrací. A to zejména v situacích, kdy daný člověk svoje chování nemění a není ještě sám rozhodnutý přestat. Jsem přesvědčená o tom, že čím lépe se cítím já, tím kvalitnější pomoc a podporu dokážu poskytnout druhým. Naopak čím unavenější a vyčerpanější jsem, tím víc jsem naštvaná a podrážděná, a někdy vůbec nemám chuť poslouchat druhé a pomáhat jim. Prostě na to v ten moment už nemám kapacitu.
Jak může postarání se o sebe vypadat? Třeba tak, že se zastavím a zkusím si uvědomit, jak na tom vlastně jsem se svými silami. Jestli mám tzv. „z čeho brát“ nebo už „melu z posledního“. A pokud už je toho na mě moc, tak se pokusím si odpočinout, jak jen mi to situace dovolí. Nebo popřemýšlím, kde končí hranice mojí pomoci – co pro druhého můžu udělat, abych přitom nezničila sama sebe. Nebo zkusím promyslet, co bych potřebovala, aby pro mě celá situace byla snesitelnější (zejména když s daným člověkem bydlím a jeho užívání se dotýká i mého každodenního fungování). Jsem přesvědčená o tom, že postarat se o sebe neznamená se na druhého vykašlat. Právě naopak. Možná potřeby druhého na chvíli odsunu, ale věřím, že čím lépe na tom jsem já, tím platnější a užitečnější budu nakonec i druhému.
A teď možná to nejtěžší. Nemůžeme vyřešit závislost druhých za ně. Je to jejich závislost, jejich boj, jejich léčba. Bohužel. Je to smutné, děsivé, frustrující, šíleně těžké, ale není v našich rukách někoho vyléčit ze závislosti. Opakovaně se vídám s blízkými, kteří se úplně vyčerpají ve snaze, aby někomu pomohli abstinovat a zbavili ho závislosti. Ale někdy to prostě nejde. Závislost druhého není náš boj. Někdy naším bojem je naučit se žít s tím, že náš blízký je závislý a je na dně. A pokusit se smířit s tím, že jsme udělali, co jsme mohli, a že víc už dělat nemůžeme. Někdy se opravdu můžeme postarat pouze o sebe. A přijmout tohle je podle mě setsakramentsky těžké. Samozřejmě často naše pomoc může být tím, co druhým lidem pomůže. Lidi, kteří se léčí se svou závislostí, často potřebují cítit podporu a vědět, že v boji se závislostí nejsou sami. Že kolem nich jsou lidé, kterým na nich záleží a kteří je podpoří. Bohužel ne vždy to vyjde. Někdy se opravdu jako blízcí můžeme maximálně snažit a udělat maximum, co udělat jde, a stejně to nemusí stačit k tomu, abychom dotyčnému pomohli vyhrát boj se závislostí.
Co mi přijde jako velice důležité, je zmínit, že ani jako blízcí na to nemusíme být sami. I osoby blízké mohou vyhledat odbornou pomoc a využít tuto možnost je naprosto legitimní a v pořádku. Odborní pracovníci mají přehled o všech možných způsobech léčby, dokážou poskytnout potřebné informace, pomoci se zorientovat v nabídce služeb i třeba poradit, jak lze postupovat dál. Stejně tak je úplně v pořádku využít jako osoba blízká odborné pomoci k tomu, abychom se vypovídali, získali pomoc v uvědomění si, co my můžeme v dané situaci udělat pro sebe i pro druhého, a nebyli jsme na to sami. Protože být blízkým někoho, kdo se do závislosti propadá nebo již je závislý, je opravdu náročné. A není selháním si říct v této situaci o pomoc. Naopak to může být projevem síly, odvahy a odhodlání pomáhat.
Konzultujte své potřeby s našimi odborníky osobně nebo online a najděte společně nejlepší řešení pro Vás - kontaktujte nás ještě dnes!
